Twitter Facebook page
Čeština English

PIVOVAR - Dědkův mlýn 488 - UNHOŠŤ

Šustova knihovna

Doufáme že i v dnešní "internetové" době je čas na četbu klasické knihy , které nám zanechali naši předkové .... Klubovna Dědkova mlýna otevřena denně pro členy Osady Dědkův mlýn .... pro veřejnost po předchozí domluvě .

 

Vzpomínka na oba Josefy Šusty

Petr Andrle

Již několik let trávíme vždy část srpna cyklistickými výlety mezi třeboňskými rybníky, když stabilní základnu máme v Chlumu u Třeboně. Kdykoli se blížíme k rybníku Svět, přihlásí se mi neodbytně vzpomínka na oba Šusty. Na hrázi rybníka Svět je totiž od roku 1928 pomník připomínající památku velkého rybáře a rybníkáře Josefa Šusty. Syna Josefa Šusty, hostinského a mistra řeznického z Jankova č. 30. 

Rodiče historika Šusty

 

Veřejnosti méně známý Josef Šusta (1835 – 1914) byl jako vrchní správce schwarzenberského třeboňského velkostatku znamenitým a mezinárodně uznávaným následovníkem legendárních jihočeských rybníkářů Štěpánka Netolického, Jakuba Krčína z Jelčan a Mikuláše Rutharda z Malešova. K některým jejich praxím se Šusta dokonce stavěl mírně kriticky. Jan Adolf II. kníže ze Schwarzenbergu si nemohl vybrat lépe. Josef Šusta postavil chov kapra na skutečné vědecké základy (je vlastně otcem Třeboňského kapra), zavedl čistění rybníků, hnojení vody chlévskou mrvou, přikrmování ryb, zasloužil se o chov marén, candátů, pstruhů i jiných druhů ryb. Jeho kniha Výživa kapra a jeho družiny rybničné z roku 1884 je dodnes považována za základní dílo mezinárodního významu. Ve své druhé a neméně ceněné Fünf Jahrhunderte der Teichwirtschaft zu Wittingau (Pět století rybničního hospodářství v Třeboni) z roku 1898 shrnuje výsledky svého historického bádání v rožmberských archivech a dalších zdrojích. 

Pomník Josefa Šusty na hrázi rybníka Svět

 

K Třeboňsku a k jižním Čechám patří neodmyslitelně i jeho syn Josef Šusta (1874-1945), jeden z našich nejlepších a nejobjektivnější historiků, vrstevník Josefa Pekaře, s nímž si rozuměl. Středoškolskástudia absolvoval právě v Třeboni a v Českých Budějovicích, vysokoškolská studia v Praze, ve Vídni a v Římě . Ke studiu ve Vatikánském archivu ho zlákal třeboňský archivář František Mareš, který jako jeden z prvních vzbudil v Šustovi zájem o historii. A také mu vyprávěl o Itálii, ale o té Šusta již něco věděl. V otcově knihovně našel desítky knih o Itálii současnosti i minulosti. 

Jenže bohužel si vždy při této vzpomínce musím připomenout datum 27. května 1945. Ten večer dávali v Národním divadle Libuši, ale Josef Šusta zamířil k Vltavě. K řece, která mu vždy přinášela poselství milovaného rodného kraje. Někde blízko Troje vstoupil do jejího proudu, když předtím si pojistil dokonání záměru zřejmě nějakými medikamenty. Po čtyřech dnech vydala řeka jeho tělo v Roztokách nad Vltavou. Celý tento Šustův čin je obestřen mnoha neznámými. Ano, byl v té době již těžce nemocen, avšak duševně nemohl unést nespravedlivě vznesená obvinění na svou činnost v Protektorátu. Když začal hned v květnových dnech 1945 místy účelový "hon na čarodějnice", což je u nás po revolučních zvratech většinou obvyklé, byl naprosto nespravedlivě obviněn ze zrady a kolaborace v době války. Tušil, že by se mohl stát jedním z těch, o nichž bylo předem rozhodnuto, že budou obětováni. A to bylo pro tohoto navýsost upřímného českého vlastence něco nepředstavitelného. 

Josef Šusta 

 

Profesor všeobecných dějin na Univerzitě Karlově Josef Šusta napsal řadu unikátních historických prací týkajících se dějin světa, Evropy i našich zemí. Vynikající reprezentant tzv. Gollovy školy byl mimo jiné i kritický k Františku Palackému, který ve svých výkladech záměrně opomíjel zaznamenat ekonomický prospěch rozvíjejících se měst a průmyslu v době německé kolonizace, měl také kritický vztah k církvi, z které nakonec vystoupil, byl ministrem školství (1920-1921) a na sklonku svého života prezidentem České akademie věd a umění (1939-1945). Mezi mnohé jeho přátele a příznivce lze zařadit T. G. Masaryka, Karla Čapka, ale především pak vynikajícího českého historika umění působícího ve Vídni Maxe Dvořáka (1874-1921).

Na gymnáziu v Českých Budějovicích byl jeho spolužákem Emil Hácha 1872-1945). Osud po letech spojil oba muže tím, že ve stejnou dobu ne zcela dobrovolně přijali na svá bedra přetěžký úkol prezidentství. 

Josef Šusta prezidentství České akademie věd. Avšak nijak se své cti za celý život nikdy nezpronevěřil, neučinil tak ani v době protektorátní. Naopak, riskoval a pomohl mnoha potřebným. 

Je zajímavé, jak se v životě člověka objevují příběhy z mládí, které mohou později ovlivnit i jeho jednání či osud. Ve svých vzpomínkách (Léta dětství a jinošství) popisuje Josef Šusta příhodu, při níž byl na procházce s chůvou svědkem vytahování utonulého z rybníka Svět. Chůva Mána mu při té příležitosti vysvětlovala, že ve svátek sv. Petra a Pavla musí se sedmero nešťastníků zastřelit, utopit a oběsit, tedy obětovat. Při popisu této vzpomínky Josef Šusta napsal: "Oběšenci a utopenci kroužili před mým zrakem v usínání a nemohl jsem se zbavit nápadu, že budu třeba jednou sám z nich, jakýmsi nezvratným osudem k tomu určen."

O pár desítek let později, v době, kdy se schyluje k tragické první světové válce a nemocnému tatínkovi Šustovi zbývá již jen pár měsíců života (+15. listopadu 1914), vydává Josef Šusta jediný svůj román Cizina. Vyznal se v něm ze své lásky k Itálii a zejména pak k Římu, což nebylo ve své době cizí i dalším historikům – Palackému, Gollovi, Dvořákovi či Kroftovi. Kniha obsahuje jisté autobiografické rysy, ale i zajímavé politické postoje. Například popisuje škodlivost nacionalismu. Šusta byl v tomto směru velice vyhraněný. Měl rád svoji zemi, ale nacionalistou se stát nikdy nechtěl. Ve svých Vzpomínkách to hodnotí takto: "Cítil jsem své češství vždy a uvědoměle jako přirozenou podstatu své bytosti a nezrušitelný závazek své krve, ale trpkosti, které vyrůstaly z poměru obou národností místní půdy budějovické, mi zůstaly trochu cizí." Jako vědec odmítal "omyly plynoucí z prvních dojmů", které se v jeho době vyskytovaly velice často. Ať se jednalo o hodnocení jednotlivců či celých národů. Šusta důsledně rozlišoval diferenční schopnosti národů. S tím by ovšem po druhé válce neuspěl vůbec. 

Ve zmíněné knize Cizina, která například umožnila JUDr. Aloisi Rašínovi během první války lépe snášet těžkosti rakouského vězení, přivolává autor znovu jakousi podobu smrti v kalných vodách. Velice působivý, až svádivý popis nezkrotné řeky Tibery a konec konců jedna z postav románu, malíř Knüpfer, který spáchá sebevraždu skokem z lodi do moře, to vše nás v myslích přivádí k onomu osudnému květnovému dni roku 1945. 

Podobně jako Josef Pekař a další skvělí naši historikové, byl i Josef Šusta zařazen do skupiny špatných buržoazních historiků, kteří nechápali a nemohli pochopit zásady marxistického dějepisectví. Šustův žák, profesor Josef Polišenský (1915-2001) padesát let po Šustově smrti projevil názor, že Šusta tušil beznadějnost poctivého poválečného národního života, v němž "duch a kultura budou mrtvy".

Dobří historikové jak známo dokážou tak trochu odhadnout budoucnost. A Josef Šusta zřejmě ani nechtěl žít v době, která tolik nepřála pravdivé historii a zaměstnavatelům jeho otce. 

A tak když každým rokem přijíždíme po hrázi rybníka Svět k pomníku jeho tatínka, uvědomujeme si i v době dovolených křehkost oné svobody, které se nám nedávno dostalo a o jejíž přítomnost se musíme neustále brát. Bez svobody bychom neustále papouškovali výmysly stalinských historiků a jejich učenlivých žáků a těžko bychom objektivně chápali smysl našeho bytí i smysl naší národní existence.